Obranné mechanismy: Jak naše psychika reaguje na stres a ohrožení

Naše reakce lze dobře popsat pomocí konceptu obranných mechanismů. Jde o nevědomý způsob, jakým se vypořádáváme s úzkostí z náročných pro nás ohrožujících situací. Obranný mechanismus je původně psychoanalytický koncept popsaný Sigmundem Freudem, který později rozpracovala jeho dcera Anna. Dnes je velmi populární napříč různými psychoterapeutickými školami.

Popření

Hrozba je přehnaná. Vlastně se přece nic vážného neděje. Mně ani lidem v mém okolí se nemůže nic stát. Celá situace určitě nebude mít žádné zásadní důsledky. I když jsem byl vystaven riziku, nemám důvod omezovat svůj běžný život nebo dodržovat doporučená opatření.

Projekce

Promítám svůj vlastní potlačovaný strach z dané situace do ostatních. Mám pocit, že všichni okolo mě se hrozně bojí. A já oproti těm ostatním žádný strach nemám.

Izolace afektu

Událost zpracovávám čistě intelektuálně a racionálně. Nepřipouštím si k sobě vůbec její emoční doprovod. Celou situaci beru jenom jako intelektuálně zajímavé téma, o kterém si toho hodně čtu, ale vůbec se mě nedotýká. (Potlačované emoce mě ale pak mohou nečekaně zahltit a následná úzkost může vést například až k panické atace.)

Afektualizace

Začnu naopak intenzivně emočně prožívat zdánlivě bezpečné a běžné podněty. I drobnou situaci vyhodnotím jako bezprostřední ohrožení svého zdraví nebo života. Jsem si jistý, že se stalo něco vážného, a reaguji panikou, dramatickými scénáři a naléhavým kontaktováním blízkých

Disociace

To, že jsem byl vystaven zjevně rizikové situaci a objevují se u mě varovné signály, si s možným ohrožením vůbec nespojuji. V extrémním případě tyto skutečnosti zcela ignoruji, pokračuji v běžném fungování a nedochází mi, že tím mohu například ubližovat sobě nebo svému okolí.

Regrese

Začnu se chovat jako „malé dítě“, které očekává, že se o něj postarají rodiče, partner, šéf nebo jiné autority. Chci, aby za mě rozhodovali, poskytli mi ochranu a přesně mi řekli, co mám dělat. Když se tak nestane, reagují podrážděně nebo vztekem.

Racionalizace

Najdu si nějaké dost krkolomné racionální zdůvodnění pro to, co se mi zrovna nějak hodí (i když to třeba může být obecně nebezpečné). Přece už se cítím lépe a nic mi není, takže se vlastně nic nestane, když poruším doporučení nebo budu riskovat. Stejně potřebuji vyřídit důležité věci, tak proč to odkládat. (A já potřebuju to oblečení na léto. A teď, když jsou v některých obchodech s oblečením ty velké jarní slevy, by byl hřích toho nevyužít...)

Devalvace

Pohrdám těmi “hloupými” lidmi, kteří panikaří a dávají najevo silný strach z nebezpečí. Já jim pořád dokola říkám, ať nepanikaří a oni stále nepřestávají. Ach jo.

Humor

Emočně náročnou situaci proměním v něco humorného. Například začnu vytvářet a šířit vtipy nebo memy o aktuální krizi či různých omezeních běžného života. (Většinou je humor považován za jeden z nejzralejších a nejzdravějších obranných mechanismů.)

S podobnými příklady bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Paleta obranných mechanismů je různorodá. Jde do určité míry o zdravé mechanismy naší mysli, jak se vypořádat s náročnou situací. Některé z těchto reakcí jsou zdravější a více zakotvené v realitě, některé zase méně. Každý z nás podobné obrany v určité formě používá. Většinou si je příliš neuvědomujeme. (Ale lidé v našem okolí je někdy mohou poměrně dobře vidět.) Když se pokusíme naše obrany trochu lépe reflektovat a nenecháme se některými z nich zcela strhnout, tak nám to může pomoci zachovat si lepší kontakt s realitou a náročné situace lépe zvládnout.

Původně publikováno 13. 3. 2020 na Blogu Aktuálně.